Už si ani nepamatuji, kdy na tom byla naše země skutečně dobře. Jistě, právem se můžeme pyšnit tím, že patříme k té nejbohatší části světa, jenže tím bychom se určitě neměli nechat ukolébat. Dodnes jsme jedněmi z těch docela bohatých, aspoň ve srovnání s většinou cizích zemí, jenže ono se dá velmi snadno klesnout na daleko nižší úroveň. A ani se pro to nemusí nic moc udělat. Nepamatuji se, kdy byl třeba rozpočet naší země naposled v delším časovém horizontu plusový. Zato si pamatuji spoustu let, kdy naše země žila na dluh. A nebylo to jenom v těžkých časech, kdy nebylo vyhnutí.
Naši mocní nás zadlužovali nejen v dobách koronavirové pandemie, kdy bylo třeba udržet při životě i lidi, kteří se kvůli pandemii nemohli a nesměli uživit sami a kdy současně vzrostly výdaje státu i na oblast zdravotnictví a podobně. Dluhy dělali naši vládnoucí politici i tehdy, když to dělat nemuseli. A jediný rozdíl byl v tom, že někdy šlo o desítky a někdy o stovky miliard korun ročně, o které náš společný dluh narostl. Někdy jsme na tom tedy líp a někdy hůř. Býváme na tom různě. Ale právě proto, že na tom býváme různě, bychom si měli v dobrých časech více utahovat opasky, šetřit a mít přebytkový rozpočet, aby bylo kde brát v případě, že je jednoho dne zase hůř.
Jenže co vidíme? Pandemie je pryč, s ní související omezení také. Nezaměstnanost máme nízkou, dokonce tak nízkou, že se u nás bez problémů uživí i Ukrajinci, kteří k nám utekli a nemají zpravidla ani u nás uznávané vzdělání, ani skvělé jazykové znalosti. Prostě je u nás dobře. A navíc jsou už dlouho ve vládě politické síly, které se tam v posledních volbách dostaly díky příslibu, že se zadlužováním naší země skončí. http://www.prvnizpravy.cz/sloupky/nova-vlada-nastupuje-kdy-skonci/ A jak to dopadlo? Státní dluh dál neutěšeně narůstá zoufalým tempem. Takže ho vlastně zřejmě nejde zachránit. Protože tu už není nikdo z politiků, kdo by sliboval pozitivní změny a nezklamal. A lidem je to jedno. A těm, jimž je to jedno, bych rád připomněl aspoň jediné. V příštím roce, a to je fakt, mohl mít každý náš pracující člověk v průměru o dva tisíce korun měsíčně víc. Ale nedostane je, protože půjdou jenom na pouhé placení úroků z našeho nabobtnalého státního dluhu. O splácení dluhu někdy v budoucnu ani nemluvě.